Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ukázky tvorby literatura

obal.jpg

Ukázka z knihy "Nehroutím se, vždyť žiju!"

Za oknem psychiatrické ordinace studený vítr ohýbá větve starých dubů a listí se pomalu snáší na okenní římsu.  I přes chlad proudící pootevřeným oknem, je Míně sedící uvnitř ordinace horko. Můžou za to nejen panické stavy z mříží v oknech, které jí tak děsí, ale i z důvodu, proč tu dnes odpoledne sedí. Během několika hodin musí projít, na základě rozhodnutí kriminální policie, psychiatrickým posudkem. Doktoru  Navidovi vypráví několik pro ni nepříjemných vzpomínek, které pokládá za zlomové ve svém životě, nebo jí prostě jen vyvstanou na psychiatrickém křesle na mysli. Musí se probírat svojí hlavou a odhalit své nejzazší podvědomí, a to i v dávných zážitcích, které by raději na světlo již nikdy nevytahovala a na které není zrovna hrdá.  Otázka, na kterou je hledána odpověď, zní jednoznačně. Má některý z těchto zážitků vliv na skutek, který spáchala?  Navíc trpí těžkou formou klaustrofobie, bránící jí i v tak běžných činnostech, jako je cestování dopravními prostředky.
Co vše se může v hlavě obviněné změnit během několika měsíců, které uběhly od psychiatrického posudku k výslechu?
Objeví se i vlastní náhled na celou situaci a řešení případu včetně vnímání aktuálního dění ve společnosti. A servítky se tu rozhodně neberou. Podaří se Míně překonat všechny fóbie i úzkosti a nastoupit po několika letech znovu do autobusu? A jak to dopadne s celým vyšetřováním kriminálního případu?
======================================================================

Jmenuji se Hermína Muchová a aktuálně jsem v pěkném průseru. Z hmotného ani peněžitého majetku nemám zhola nic, pouze dluhy kam až oko dohlédne (v mém případě snad ani nedohlédne) a k tomu kriminální policii za zadní částí těla.
Avšak neberu-li v potaz peníze a průsery, jsem na tom celkem slušně a nebojím se použít slovo bohatá. Mám skvělou nejbližší rodinu, milujícího přítele, psy a králíky, které sice musím hrozně štvát, ale stojí při mně ve všech chvílích života, což se naštěstí na peníze nepřepočítává.
K tomu mám svoji hlavu, která mě sice do průserů přivedla, ale na druhou stranu se mi díky tomu podařilo rozšířit své obzory, mnoho se naučit (o slově poučit raději mluvit nebudu) a spoustu věcí pochopit. Mám svoji hlavu, hrdost, sebevědomí a těch několik lidí, které i já miluju, a to mi stačí k tomu, abych i milionové ztráty přežila. Občas je to sice těžké, ale přes vše, co se událo, se nehroutím, vždyť žiju!

I přes vážnost situace, přistupuje autorka ke všemu s jistou dávkou vtipu a optimismu, který je pro ni naprosto vlastní.  A to i ve chvílích, které se zdají být s optimismem naprosto neslučitelné.
Právě držíte v ruce román dle skutečné události, neboť nejlepší příběhy píše pouze sám život.
===============================================================================================

I když žijete klidným a spořádaným životem, jednoho dne se, ať už vlastní či vinou někoho jiného, můžete dostat do potíží. Pak už záleží na každém, jak se k nové životní situaci postaví.
Autorka se v této knize snaží ukázat, že vše je řešitelné. Jak už sám název uvádí, „Nehroutím se, vždyť žiju“, nejdůležitější na světě je přežít. Většině z nás se to povede, ale nejde jen o přežití samotné, nýbrž o způsob, jakým přežijete.
Každý na světě má problém, někdo menší a někdo větší. Účelem této knihy je zamyšlení nad tím, zda zrovna ten Váš problém, je opravdu takovým „balvanem na srdci a hlavě“, nebo by to mohlo být ještě horší.
Kniha zároveň nabízí jistou formu psychické pomoci všem, kteří si s problémy sami neví rady, neboť sdílet problémy pouze sám s vlastní hlavou, je to nejhorší, co člověk může udělat.
Buďte šťastni i ve chvílích smutku a zoufalství, neboť vše, nejde-li o zdraví, se dá řešit. Nejdůležitější je nevzdat se a spoléhat sám na sebe, což ne každý dokáže.
Pokud máte problém a chystáte se využít raději pomoc odborníka, o čemž bude v knize také pojednáno, samozřejmě ji využijte. Pochopení u něj ale nehledejte, jelikož pochopit může jen ten, kdo se do situace dokáže vžít z vlastní zkušenosti.
Tak jako Mína, která touto zkušeností právě prochází a za poslední měsíce zjistila, že ne vše funguje ve společnosti tak, jak by dle jejího názoru mělo. Ze svých zjištění a prožitků došla k názoru, že situaci je třeba řešit, jelikož pomoc, které se jí od společnosti nedostalo, potřebuje jistě více lidí. Obzvlášť nyní, v dnešní, zadlužené povrchní době. Přidá-li se k tomu naivita, nepochopení a peníze, je na problém zaděláno a ani nevíte jak, a sedíte na kriminální policii.
Berte tuto knihu i jako návod, jak se do problémů zbytečně nedostat svojí blbostí a nerozvážností.

==============================================================================================

O čem příběh vypráví?
Z čisté lásky k dceři své,
prodali vše, co nebylo mé.
Nic nevrátí, co se stalo,
věřte, že dělali vše, co se dalo.  
To jenom já vše zbabrala a na dobrou výchovu nedbala.
Dostala jsem vychování dobré,
i přípravu pro život,
že nebe není vždy jen modré.
Nedržela jsem se dobrých rad
a začala si na hrdinku hrát.
Zavřené oči jsem asi měla, že jsem ten průser neviděla.
K tomu hrdost, jasný cíl a touhu dokázat to, co jsem chtěla,
neuvědomila si, co vše jsem tím způsobila.
Květiny na hrob nosívat,
náhrobky s láskou omývat,
s pocitem smíření, že již nikdy nemoci,
 do očí jejich se zadívat,
a tak mnoho věcí se dozvídat.
Tak málo mé krve tu zůstalo,
vím, již nic dělat se nedalo.
Nechci pošpinit jméno nikoho, kdo tu leží
a jedna generace za druhou ho střeží.
Za vás, za svoji krev a duše spřízněné,
za vás, kdož jste vždy při mně stáli,
plakali i se mnou se smáli.
Za vás všechny, jenž tolik miluju,
především za vás,
touto knihou bojuju.
Pro vás, co při mně stojíte
a ve skrytu duše se mnou se bojíte. 
Je to pro vás moji milí
a všechny, kteří pomoc přislíbili.
Vy, kdož se mnou máte stejnou krev a bijete se za mě jako lev,
i vy blízcí, kteří jiné jméno máte a
stále mi přízeň zachováte.
Geny mé dvou států spojených,
geny, s nimiž půjdu za svým cílem,
s hlavou hrdě vzpřímenou
a pusou trochu, no řekněme, že troufalou.
Nemám nic, mám však vás,
což je milionkrát víc, než kdo může říct.
Je to víc než všechny miliony a poklady světa,
víc než dokáže říci pouhá věta.
Je to krev v žilách mých pulzující,
je to rodina má milující.
je to síla, která do vínku mi dána byla
a během posledních let se utužila.
Pro všechnu vaši čest i jméno,
pro vše, co bylo mi věnováno,
je mi vše hrozně líto,
tak snad každý už pochopí to.
Musí existovat cesta, jak to vzít zpět
a dívat se znovu zpříma a čistá,
na tento krásný svět.
Pro ty, kdož právě trable mají,
pro ty, kdož svá trápení stále ještě tají,
i pro vás budou tyto řádky,
rada a povzbuzení, což jak sama vím,
dokáže mnoho, minimálně teď lépe spím.
===============================================================================================

Dveře se zavřely a vlak se dal do pohybu. Třesoucí se rukou nasazuji sluneční brýle. Nechci, aby všichni okolo viděli, že se mi do očí derou slzy.

„Já to nevydržím, nemůžu se nadechnout“ otáčím se na Adolfa. „Prosím, ať zastaví, musím ven! Tak udělej něco! Já už to nevydržím!“ Mám pocit, že se nemůžu nadechnout. Natahuju ruku směrem ke dveřím.

„Ne! To zvládneš! Už jen dvě minuty a budeme na další zastávce. Jestli chceš, vystoupíme, ale nepřibližuj se ke dveřím.“ Snaží se šeptat, ale první zvědavci už zbystřili, že se tu něco děje a začínají se po nás otáčet.

„To nevydržím, já musím hned! Prosím, udělej něco.“ Brečím už nahlas a je mi úplně jedno, že mě spolucestující nevěřícně pozorují.

„Zavři oči a zhluboka se nadechni, jen dvě minuty, to zvládneš!“

Hlava přestává fungovat, nevnímám okolí, naprosté prázdno. Hučí mi v uších a cítím slabost v nohou. Pevně svírám madlo u dveří, ale ruka se mi třese, potí a klouže. Konečky všech prstů brní, třesu se celá. Nemůžu popadnout dech. Ven, musím hned ven nebo se udusím. Hned! Otevři ty dveře a vyskoč ven! Vzduch, potřebuju čerstvý proudící vzduch! Tady se nedá dýchat! Nedržte mě tu, potřebuju ven! Z očí tečou slzy proudem. Cítím obrovskou sílu a agresi. Rozbiju ty skleněné dveře a vyskočím.

Vlak brzdí, dveře se otevírají, vybíhám ven. Stále brečím a běžím, dokud vyčerpaná nepadám na zem. Svíjím se v hysterickém záchvatu a snažím se popadnout dech.

V tu chvíli přibíhá Adolf. „Vstávej, dělej, nemůžeš se tady takhle válet.“ Okolo se začínají srocovat zvědavci nechápající, co se to tu děje. 

„Podej mi ruku, pomůžu Ti.“ Nereaguju, nekompromisně mě zvedá ze země a podpírajíc dovede k nejbližší lavičce. Z tašky vytahuje láhev vody a přikládá k mým ústům. Celou ji vypiju.

„Nemám vodu!“ pomalu mi to začíná opět myslet. Musím mít v tašce vodu! Nevyjdu z domu bez plné láhve vody a všeho, čemu říkám kápézetka, jejíž součástí je taštička plná léků na vše možné i nemožné. Nejím je, ale musí tam být, co kdyby se hodily. Nikdy nevíš, co se může stát a kde zůstaneš uvězněn. Musíš být připraven. Říci mu to někdo jiný, asi se zasměje. Bohužel já to myslím naprosto vážně, a pokud náhodou něco zapomenu, začnu propadat panice a musíme se pro to vrátit domů. 

================================================================================================

Psychiatrický posudek, rozhovor s MUDr. Navidem

Malujete?“
„Ano.“
„Co nejraději?“
„Abstrakce.“
„Proč zrovna abstrakce?“
„Dává mi to možnost vyjádření aktuálních pocitů, dokážu se tak zbavit velkých emocí.“
„Máte něco společného s Muchou?“
„Ano.“
„Co Vám ještě malování přináší?“
„Od doby, kdy jsem přestala podnikat, je to s psaním jediný způsob, jak ventilovat své nápady.“
„A jak to probíhalo před tím, v době, kdy jste ještě podnikala?“
„Vše, co mě napadlo, jsem hned realizovala. Když si to tak vezmu zpětně, vše bylo bez jakéhokoliv rozmyslu, prostě tu byl nápad, šílená nezadržitelná chuť ho hned zrealizovat, a tak jsem to prostě udělala. Věci okolo, mě vůbec nezajímaly, šla jsem prostě za svým, jen abych to dokázala.“
„Myslíte, že to byl dobrý postup?“
„Děláte si srandu? Nevidíte, jak jsem dopadla? Samozřejmě, že dnes vím, že tak se to prostě dělat nedá, ale na to už je pozdě.“
„Říkáte, že to víte, takže dnes už byste to tak neudělala?“
„Nevím. Nechci lhát, protože pořád mám v sobě hrozně energie a nápadů, které bych chtěla dokázat.“

==============================================================

Namačkaná v první řadě tisícového davu, přitisknuta na kovovou bezpečnostní barieru tak, že cítí šílený tlak na svá záda dalších stovek lidí stojících za ní, kteří se neustále snaží dostat blíž a blíž. Stěží popadá dech.  Občas nad její hlavou vytahuje bezpečností služba bezvládná těla, které tento šílený tlak neustála a omdlela. Nevnímá to, stejně jako všechny fyzické potřeby jsou nyní zapomenuty a jediné, kam směřuje svůj pohled je před sebe, ani ne na dva metry vzdálené podium.  Je v naprostém tranzu. Nevidí ani neslyší nic okolo sebe, snad ani nedýchá a s rozzářenýma očima hipnotizuje bubny umístěné přímo naproti ní.
Z hrdla jí vychází šílený řev, vůbec neví, proč křičí. Je to radost nebo již čisté šílenství? A proč pláče? Slzy se jí koulí po tvářích, ale nemá volnou ruku, kterou by je otřela. V jedné ruce svírá transparent, „svátost“, kterou vytvořila a dnes v noci jí posloužila jako přikrývka. Ten, který hlásá jediné a jasné sdělení pro NĚ, že ONI jsou nejlepší, a že JEHO miluje.
Zároveň svoji ruku stále natahuje před sebe, co kdyby se jí někdo z NICH dotkl.
Druhá ruka zaklíněna mezi břichem a kovovou zábranou jistí, že se při tlaku těl, které se na ni zezadu valí, neudusí a zároveň, že ji nikdo nevytlačí z tak těžce vydobytého místa.
Slzy se koulí, křik z hrdla vychází a před ní se odehrává neskutečné divadlo. Stále nedokáže přijmout fakt, že jsou tu, a že jsou živí. Kolikrát je již viděla na plakátech, kolikrát koukala do všech těch očí. Jenže teď jsou tu a ty nádherné oči mrkají, on je živí a kouká sem!
Mína otevřela oči, z kterých jí kapaly slzy jako hrachy. Před ní seděl doktor Navid.
„Promiňte, otírala si rukávem oči, nějak mě to vzalo“.
„To je v pořádku, jen se vyplakejte“.
„Sama tomu nerozumím, mám pocit, že jsem tam zas byla . Srdce mi hrozně buší, bylo to krásné, prožít to vše znovu.“ Stav naprosté euforie a bláznivých nápadů a myšlenek opět brzy někam takto vyrazit, jí náhle prostoupil celým tělem. Byla rozhodnuta. Brzy to zrealizuje. Najednou měla tolik síly, a cítila, že zvládne vše na světě.

===============================================================================================

Tam, kde bylo psychiatrické křeslo,
tam, kde v duchu minulém, vše se neslo
a snad i do případu nové poznatky vneslo,
tam to končí.
Teď už jen doufat,
snad pochopí, že nejsem ten typ,
kterému bude na Seychelách líp.
Část mého osudu má nyní ve své moci i on,
jisté je nyní jen jedno,
v případu nastane nějaký zlom.
Kam ubírat se bude dál?
Co teď, co v tuto chvíli,
když černé mraky nade mnou se k bouři chýlí?
Netuším, každý by se v mé situaci bál.
Já se však rozhodla svým životem žít,
nedopustila si svůj relativní klid nikým vzít.
Věřím si, že to zvládnu,
vždyť nad svou hlavou stále ještě vládnu.
Euforickým se stává každý den,
kdy mohu bez problémů dojet tam a sem.
Magické místo domova,
k tomu akademická půda, jenž mi svědčí,
to je lék, co moji duši zoufalou, nyní léčí.

==============================================================

Přichází první fáze. Snažím se myslet pouze na tři důležitá slova „dostavit se, nehroutit se, nepoblít se.“ 

V kombinaci s průběžným autogenním tréninkem to funguje, zvládám to s malou dušičkou, ale zvládám, ani jednou nevystupuju.
Nejhorší je poslední čtvrt hodinka. Musím na to začít myslet, zopakovat si své záchytné body. Týdenní trénink přípravy byl asi k něčemu dobrý, žádný bod proslovu nevynechám. Snažím se zůstat klidná, ale moc se mi to už nedaří. Vidím přicházet pana Alfonse, znamení, že už je to tu.  Dělá se mi mdlo a mám pocit, že se pozvracím.
O hodinu později mnou začíná prostupovat pocit uvolnění, klidu a hrdosti. Mám to za sebou, řekla jsem vše, co jsem chtěla. Z mého pohledu jsem si vedla přímo skvěle.
Není konec! Přichází doplňující otázky, které celý výslech protahují o další hodinu. Jsem naprosto vyčerpaná, v zadní části hlavy mám hrozný tlak, jde na mě migréna a opět se začíná ozývat žaludek.
Jak dlouho ještě? Vidím s jakou rozkoší mne vyšetřující dusí. Musí vidět, že mi není dobře. Pan Alfons řekl, že mohu výslech kdykoliv ukončit. Nevyužiju toho, bojuju až do konce.
Na rozdíl ode mne si tyto chvíle vyšetřovatel zjevně užívá. Přemýšlím, jaké vlastní mindráky vedou tohoto mladého muže k tak nechutné práci. Jak může někdo dobrovolně takto ponižovat ostatní?
A najednou je tu konec. „Chcete ještě něco dodat, slečno Muchová?“ Poslední na co se v tu chvíli zmůžu, je pouze zavrtění hlavou na důkaz toho, že ode mne už dnes nic neuslyší.  Bylo to šíleně vyčerpávající a unavující, chtěla bych to zaspat.

I přes svůj aktuální stav jsem rozhodnuta jít do práce, nenechám se omezovat ani svými úzkostmi a strachy, natož policí.
Aniž bych to v tuto chvíli věděla, udělala jsem moc dobře. 
Nevím, jak přesně jsem se z vyšetřovny do práce dostala, nepamatuji si ani číslo tramvaje, kterou jsem jela. Tedy tramvají, mnohokrát jsem vystoupila a nejednou se při pohledu do výloh zděsila, jak příšerně jsem v obličeji bílá.


==============================================================================================

Narozeninová přání:

Šedesát

Tak, jako v zimě padá sníh

a v létě na koupališti je slyšet smích,

tak i hodiny plynou každým dnem,

tik ťak tam a tik ťak sem.

Nedá se nic dělat,

musíš to tak brát

a nad věkem svým se jen pousmát.

Dokud zdravíčko Tvé Ti slouží

a dobrá nálada alespoň občas ve vzduchu ještě krouží,

je to dobré, jen číslo navíc,

stejně jako sníh, na jaře tajíc.

Stále Ti má každý den co dát,

i když Ti je dnes šedesát.

=================================================================================

Novinařina

Vydané články

blog.idnes.cz

 

 

 

 

 
 
 

 


Poslední fotografie